Přijď, Duchu svatý. Učiň nás opět církví.
John Wesley věřil, že svatost a posvěcení jsou důležitými znaky duchovně živé církve. Pro Wesleyho to nebyly volitelné doplňky, ale byly to důkazy pravého křesťanství a plody neustálého působení Ducha svatého.
WESLEY TO VYJÁDŘIL TAKTO:
1. SVATOST
Žít svatým životem znamenaná více než jen morální chování. Základní touhou je milovat Boha celým svým srdcem, duší, myslí a silou.
Svatost je podle Wesleyho chápání život, který je formován Boží láskou. Nešlo jen o to vyhýbat se hříchu, ale šlo o to být naplněn láskou k Bohu a bližním, což je podstatou svatosti.
2. POSVĚCENÍ
Wesley kladl důraz na úplné posvěcení nebo jinými slovy na křesťanskou dokonalost. Což nedefinuje jako bezhříšnou dokonalost, ale jako srdce plně odevzdané Bohu.
To je dílo Ducha, který nás proměňuje ze slávy ve slávu a činí nás více podobnými Kristu. Nejen ospravedlněnými, ale i proměněnými.
„Církev mění svět ne tím, že získává nové věřící, ale tím, že vytváří svaté.“ John Wesley
PRO WESLEYHO SE DUCH NEPOTVRZUJE SPEKTÁKULEM (vystavováním na obdiv) NEBO EMOCEMI, ALE:
- proměněnými životy
- rostoucí láskou
- prohlubující se pokorou
- vytrvalou poslušností
- a duchovní silou zakořeněnou v milosti
Svatost, posvěcení a církev vedená Duchem.
Svět je unavený emocemi, politickými vystoupeními a povrchními odpověďmi. To, po čem touží, je skutečná pravda, nepředstíraná láska a projevující se milost. To není něco, co si můžeme sami vyrobit. To je dílo Ducha svatého. On je ochoten nám dát tyto dary.
Od svých počátků byl metodismus hnutím obnovy. John Wesley nikdy neměl v úmyslu založit novou denominaci – snažil se probudit církev, přivést ji zpět k moci Ducha svatého, a to prostřednictvím života ve svatosti a posvěcení.
Pro Wesleyho se přítomnost Ducha svatého neměřila hlukem, ale jeho ovocem. Věřil, že působení Ducha se nejzřetelněji projevuje dvěma dříve uvedenými způsoby:
- Svatost – srdce naplněné láskou k Bohu a bližnímu, osvobozené od tyranie ega a hříchu.
- Posvěcení – neustálé dílo proměny Ducha, které věřící stále více formuje do podoby Krista.
Nejednalo se o emocionální výstupy a vzestupy nebo nedělní bohoslužebné divadelní představení – byly to skutečnosti zrozené z Ducha, které změnily způsob, jakým lidé žili, sloužili, trpěli a milovali.
Na počátku 20. století vzniklo letniční hnutí s touhou po probuzení. Své kořeny mělo v tradicích svatosti a metodismu, potvrzovalo svatost a posvěcení, ale přidalo třetí „znamení“ křtu Duchem: mluvení v jazycích. To se stalo charakteristickým znakem mnoha letničních denominací jako důkaz plnosti Ducha svatého.
Metodisté to však nikdy nevyžadovali. Ne proto, že by pochybovali o moci Ducha, ale protože věřili, že nejvěrnějším znamením Ducha není extatická řeč, ale svatý život a proměněný charakter. Jak řekl Wesley: „Po jejich ovoci je poznáte.“
Dnes opět v metodistické církvi věříme, že Duch působí – vede hnutí, které se nevyznačuje okázalostí, ale mocnou milostí. Proto nás naše poslání volá k tomu, abychom:
Vášnivě uctívali. Bezmezně milovali. Odvážně svědčili.
Nemusíme hledat znamení – my sami musíme být znamením. Živým znamením Království. Hořící svatou láskou.
Přijď, Duchu svatý. Učiň nás opět církví.
Vedeni tvým neomylným Duchem,
neztratíme se v poušti;
nebudeme potřebovat jiné vedení,
ani nezabloudíme z cesty prozřetelnosti;
budeme daleko od nebezpečí i strachu,
zatímco láska, všemocná láska, bude nablízku.